Máme za sebou úplně zbytečný soudní spor, na kterém vydělala jen bulvárnější část tisku, který všechny zúčastněné stál spoustu nervů a nakonec vyzněl do ztracena. Dodnes nevíme jistě, který úředník prezidentské kanceláře text Klausovy závěrečné amnestie navrhl a kdo vymyslel znění kterého odstavce.
A celé je to důsledkem toho, že se v hradní kanceláři vybavené moderními počítači používaly postupy odpovídající spíše 19. století. Tehdy tomu skutečně bylo tak, že kdosi sepsal lejstro, různí ouřadové ho podepisovali a sem tam někdo do něj vepsal poznámku. Zpětně už nebylo možné zjistit, kdo je autorem které poznámky a v jakém pořadí byly připojovány podpisy. Tím pádem bylo nejasné i to, kdo podepsal kterou verzi. Bylo to před dopsáním poznámky nebo až poté?
Z papíru skutečně nejde zjistit víc. A z počítače taky ne – pokud ho účastníci nepoužívají správně. Snad se v něm mohou rýpat experti, mohou zkoumat logy… jenže co jeden znalec určí, to může druhý napadnout. Celé je to zdlouhavé, komplikované a nejspíš by vedlo do ztracena. Nehledě na to, že se ztratit může i celý počítač.
Jenže máme technologii, která se jmenuje elektronický podpis a kvalifikované časové razítko a jejichž základní používání je až dětsky jednoduché. Když pan Hasenkopf dopsal svou verzi dokumentu, mohl takový podpis s časovým razítkem připojit dvěma kliknutími a zadáním PIN. Celé dohromady by mu to nezabralo více než 5 vteřin. A dodnes by existovala zapečetěná verze dokumentu, která nemůže být žádnou dostupnou technologií zfalšována a do níž nelze dodatečně přidat ani tečku, aniž by to nebylo na první pohled zřejmé a do očí bijící. Stejně tak by nebylo pochyb o tom, kdy daná verze dokumentu vznikla. Mimochodem, roční cena podpisového certifikátu dělá asi 320 korun. To by daňoví poplatníci nejspíš vydrželi.
Pan Hasenkopf by měl na vybranou, zda dokument předávat ve formátu PDF nebo v běžném wordu. Oba formáty je možné opatřit podpisem s časovým razítkem. V druhém případě by jeho kolegové z prezidentské kanceláře mohli plynule pokračovat v práci, přesto by dnes bylo nezpochybnitelné, kterou verzi vytvořil právě on a kdy ji předal k dalšímu připomínkování.
To, co popisujeme, není utopická a dokonce ani příliš pokročilá záležitost. Elektronické podpisy a kvalifikovaná časová razítka jsou naprosto běžným nástrojem, se kterým každý den pracují tisíce lidí ve státní správě i soukromé sféře. Veškerá potřebná legislativa a normy jsou k dispozici, podpisový certifikát můžete pořídit na každé poště. Chránit se je tak snadné!
Je svým způsobem fascinující, že tak citlivá záležitost s tolika riziky (včetně potenciálně trestněprávních) byla ošetřena tak naivním způsobem. Kdyby člověk chtěl být nezdvořilý, možná by mohl napsat cosi o amatérismu. Jenže ona v tom prezidentská kancelář není výjimkou. Jsou stovky organizací, kde se vyměňují dokumenty a stanoviska a kde je možné, že časem půjde o velké peníze a velkou odpovědnost. V kolika z nich myslíte, že manažery napadne chránit se připojením elektronického podpisu? A to, že o jiných sporech nečteme v bulvárním tisku, to neznamená, že by byly pro účastníky méně dramatické.
